Blansko - řeka
Ten, kdo tu bydlí, má smysl pro pořádek i pro humor.
Ke svícení jsou nejlepší diodové svítilny, baterie v nich dlouho vydrží
Když přišla velká voda , plaval ve svém příbytku i s postelí.
Viděl jsem náhle vedle sebe neobyčejně houževnatého a zručného člověka, který si přeje žít po svém. Ne druhým na obtíž, ale po svém. Vlastně je to v současném světě velmi neskromné přání a hodně se za ně platí, třeba tím, že spíte pět metrů od železniční trati a nad hlavou vám jezdí auta. Když mi ukazuje, co všechno si vyrobil prakticky z ničeho, říkám si, že kdybych si měl na pustý ostrov vybrat někoho s sebou, pan Kašpařík by nebyla špatná volba. Zajímalo mne, jak vychází s ostatními lidmi v Blansku.

Jako člověk jsem se narodil...


Bydlí pod mostem. Pro mnohé, spořádané občany nedalekého Blanska to je jen bezdomovec, pro jiné známý podivín, známá figurka od kontejnerů. Pro mne je to pan Karel Kašpařík, kterému jsem se tak trochu vnutil domů.
Při cestě vlakem z Brna do Blanska mě zaujal příbytek pod jedním z mostů přes řeku Svitavu. Byl mlhavý, studený a vlhký lednový den a vypadalo to, že zde nikdo není přítomný. Netradiční výzdoba okolí příbytku a další detaily svědčily o tom, že zde přebývá někdo, kdo má jisté estetické cítění a rozhodně to není pasivní  lenoch a nešika, právě naopak. Předpoklad, že příbytek je opuštěný, ukázal se být mylným. Znenadání se objevil drobný človíček s plnovousem hodným Krakonoše a doprovázený hrozivě vyhlížejícím psem. Po pár vteřinách se ale ukázalo, že překvapený vousáč je přátelský pan Kašpařík, který si právě dával šlofíka po obědě. Rovněž pes je vlastně trochu obézní fenka Princezna a návštěvníky radostně vítá.
Že po neshodách s maďarskými Slováky raději odešel zpět do Čech. Že žil nějaký čas v zapůjčené chatě na Šumavě, než ho noví majitelé vyhodili. Má prý stavební průmyslovku a za dva měsíce mu bude pětašedesát a snad se dočká i důchodu po několikaletých tahanicích s úředníky. Okolí svého současného příbytku si upravil, ale pak velká voda všechno spláchla, a tak začal znova (vlastně stále začíná znova, říkám si).   Má rád přírodu a umí s ní vycházet. "Dřeva na topení je dost, jen je třeba se trochu přičinit", praví pan Kašpařk přesvědčivě.
Netajil jsem svou zvědavost a neodmítl pozvání na prohlídku "příbytku pod mostem". Miniaturní místnůstka, jejíž strop tvořila vlastně silnice, mě překvapila. Tedy, abych byl přesný, překvapila mě neobyčejně příjemně. Bylo zde teplo a kolem stěn mnoho drobností připomínajících obchod se starožitnostmi. "To je všechno z kontejneru", informoval mě pan domácí, když viděl můj obdivný pohled. "A tyhle hodiny jdou a to rádio hraje!" Měl pravdu, šly. Usedl jsem s rozpaky na okraj lůžka, ale jinam to opravdu nešlo. Nejznámější blanenský bezdomovec začal vyprávět. Dověděl jsem se, že pochází z Brodku u Přerova, že dlouho žil na Slovensku, kde má také manželku a dvě dospělé dcery.
Přesto že je můj hostitel drobné postavy a žije v obtížných podmínkách, je v dobré kondici. Otužuje se koupelí ve Svitavě, která mu protéká doslova za dveřmi, stále je v pohybu. Obdivně poslouchám, kde všude byl na kole. Přes dvě stě kilometrů na Slovensko za dcerami prý zvládnul za dva dny. "A to prosím, to kolo, to je šrot!", hodnotí celkem pravdivě bicykl, který v Blansku už zná každý. Po téměř dvou hodinách povídání nabývám pocit, že vlastně pana Kašpaříka zdržuji od práce, chystá se totiž na dřevo. "Jako člověk jsem se narodil a jako člověk chci umřít",  říká a nazouvá kanady. Přivazuje na krk Princezně zvoneček, to aby si ji myslivci nespletli s divočákem, a s kolečkem odchází do mlhy.I já se vydávám za svým cílem na opačnou stranu a napadá mě, že tento člověk je sice bezdomovec a přebírá kontejnery, ale tomu "skutečnému" životu je asi blíž, než většina těch, kteří se na něho dívají s pohrdáním. Pan Kašpařík dokáže něco velmi vzácného, vzbuzovat optimismus a šířit dobrou náladu, přesvědčit, že se nic nemá vzdávat a že život stojí za žití, i když třeba pod mostem.
Myslím, že pan Kašpařík poznal různé stránky lidské povahy, ale rád zmiňuje ty, kteří ho občas obdarují, zpravidla něčím, co by jinak vyhodili. "Mám svoje zdroje", říká spiklenecky. Třeba o Vánocích dostal  vánoční cukroví. Chci věřit, že to nebyl od dárců jen pokus udělit sám sobě odpustek, něco jako jít na Štědrý den krmit veverky nebo jednou za rok do kostela. Pan Kašpařík je vyrovnaný, komunikativní a mnozí mu i fandí. Měl možnost jít bydlet do města, sociální bydlení se tomu říká, ale asi by si nerozuměl s ostatními nájemníky tohoto typu ubytování, má rád totiž klid a přírodu a tak raději zůstal tady, pod mostem. Ani s komunitou ostatních místních bezdomovců se nepřátelí, na alkohol ho neužije a vykouří tak dvě tři cigarety za den.
Tento příběh má pokračování, téměř pohádkové:

Pan Kašpařík již pod mostem nebydlí! Dostal slušný důchod a přestěhoval se do nájemního bydlení do Blanska.
©2014 Jiří Růžička  
Logo - fotograf Růžička - index
  i
nfo@fotoruzicka.cz
ZPĚTZPĚT